Pár řádků a dopis od rodičů Vašíka pro nás sportovce… ❤️

Vážení a milí známí i neznámí,

rádi bychom Vás touto sbírkou poprosili o pomoc pro našeho syna Vašíčka, které mu jsou čtyři roky a který to nemá úplně tak jednoduché, jako jeho ostatní zdraví vrstevníci….

Ale abych začala opravdu úplně od začátku, musím napsat příběh o tom, jak to celé naše snažení o Vašíka začalo a co tomu bohužel předcházelo. Neodmyslitelně to k příběhu patří.

Vašík je opravdu vymodlené miminko. S manželem jsme na něho čekali dlouhých 5 let. Bohužel se nejednalo o pouhé čekání, bylo to hlavně pět let plných bolestí a ztrát. Za těch 5 let jsem celkem 8x potratila… Vždy vše probíhalo podobně – pozitivní test, bijící srdíčko, krvácení a v 8. týdnu těhotenství následoval konec. Aby toho nebylo málo, tak z 8 potratů jsem prodělala 3 mimoděložní těhotenství. Ano, tři.. Díky těmto mimoděložním těhotenstvím jsem přišla o pravý vejcovod a následně jsem měla 2x sešívanou dělohu, jelikož se dva plody, v průběhu 3 měsíců, uhnízdily v děložním rohu a dělohu mi doslova roztrhaly. Pokaždé mi šlo o život, protože jsem ztratila nemalé množství krve, které si žádalo i několik transfuzí krve. Bylo to velmi náročné období, hlavně pro mě jako pro ženu. Všude kolem byla samá těhotná kamarádka a já jsem stále o těhotenství pouze snila a modlila se, aby se konečně zadařilo a vše dopadlo tak, jak si každá žena přeje – porodem svého vysněného miminka. Nejradši bychom na těch 5 let zapomněli, ale to se tak úplně nejde…

Teď už se dostávám ke svému 9. těhotenství, tedy k našemu synovi Vašíkovi. Úspěšně jsme překonali 8. týden, pak 1. screening, 2. screening a pak přišel den, který nám změnil život.

26. 1. 2022 ve dvě hodiny ráno mi začala masivně krvácet placenta a následoval akutní císař, kdy bojovali lékaři nejen o můj život, protože jsem opět ztratila mnoho krve, ale teď už i o život našeho syna. Vašíček se narodil v 30 + 3 tt s porodní váhou 1490g a 40 cm. Jelikož měl lapavé dechy, museli zahájit nepřímou srdeční masáž, byl zaintubovaný a převezený do Ústecké nemocnice na neonatologické oddělení. Našeho syna jsme poprvé viděli až po dlouhých třech dnech. Dva dny byl zaintubovaný, pak už dýchal sám, týden byl na oddělení JIP, poté byl přeložen na intermediární péči a po dlouhých 3 týdnech jsem k němu mohla konečně nastoupit na klasický pokoj pro maminky, kde jsme strávily další dva týdny. Vašíček prodělal krvácení do mozku I. a II. stupně, měl novorozeneckou žloutenku, centrální hypotonii a při ultrazvuku hlavičky se zjistilo, že se mu ucpala v hlavičce céva. Jediné, co nám k tomu v té době lékaři řekli, bylo to, že je to v centru dolních končetin a že nám nemohou říct, co to do budoucna bude znamenat. Zhroutil se nám svět. Trvalo dlouho, než jsme informaci přijali a řekli si, že budeme bojovat a že Vašík bude v pořádku. Začali jsme intenzivně cvičit Vojtovu metodu a věřili, že vše zlé je pryč. Dlouhý rok to tak vypadalo. Vašík se motoricky vyvíjel jako ostatní, nebyl úplně podle tabulek, ale také se tabulkám moc nevzdaloval. Držel hlavičku, pásl koníky, začal se přetáčet, začal chytat a hrát si s hračkami, začal se plazit a začal lézt. Každé 3 měsíce jsme byli na kontrolách na neurologii, kde byl Vašík vždy pochválen. Bohužel já jako máma jsem již asi na jeho 7 měsíci vnímala, že není úplně vše tak, jak by být mělo. A proto při jedné další kontrole na neurologii jsem se panu doktorovi zmínila, že vnímám vyšší napětí jeho nožiček a že nožky často propíná do špičky. Lékař nám řekl, že se mu to také nelíbí, ale že mu vyšší napětí evidentně nevadí při tom se dostat na čtyři a pokoušet se lézt…

Tu šílenou diagnózu těch 3 písmen – DMO jsme si vyslechli přesně v den jeho 1. narozenin. Byl to šok, bylo to něco, co žádný rodič slyšet nechce. Jako rodiče jsme nevěděli, co v tu chvíli dělat. Pamatuji si, jak sedíme s manželem na gauči a jen brečíme, proč právě on, co jsme komu po tom všem udělali. Myslela jsem na nejhorší. Co budeme dělat? Máme prodat byt? Máme koupit polohovací postel a invalidní vozíček? To přesně byly naše myšlenky…

Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem držela v ruce mobil a zjišťovala číslo na ranou péči, musela jsem okamžitě s někým mluvit, ani nedokážu říct, jak jsem na ranou péči narazila, do té doby jsme o ni nevěděli…

A právě raná péče v Liberci nám zachránila doslova život. Hodinu a půl si s námi paní povídala přes telefon, hodinu a půl, nám vysvětlovala, že vše není tak černé jak vypadá. Když jsme položili telefon, věděli jsme, že kvůli našemu synovi musíme bojovat a že ten boj nikdy nevzdáme. A tak se moje mateřská dovolená stala úplně něčím jiným. Začali jsme shánět veškeré informace a o této diagnóze a především o tom, kam bychom se synem mohli jezdit na intenzivní rehabilitace. Nejdříve jezdíte od čerta k ďáblu, protože si myslíte, že když vše vyzkoušíte, tak diagnóza zmizí…

Možná rok nám trvalo smířit se s tím, že je to diagnóza doživotní a my musíme udělat jen vše proto, aby mohl Vašík intenzivně cvičit a hlavně náš první cíl byla chůze, samostatná chůze. Tři roky jsem s Vašíkem strávila v autě a na cestách, tři roky jsem viděla Vašíka milionkrát brečet, protože cvičení bylo náročné, tři roky jsem ho viděla usínat vyčerpáním, ale já jsem se tak zakousla, že jsem sama sobě přísahala, že Vašík jednou chodit bude…

A pak to přišlo, prosinec 2023, týden před Vánoci udělal Vašík své první samostatné krůčky. To bylo něco neuvěřitelného, nedá se to písmenky vůbec popsat, byli jsme tak šťastní. Postupem času se osměloval více a více až jednoho dne chůzi upřednostnil před pohybem na kolenou úplně. Nejdříve jsme si mysleli, že jsme v cíli, že jsme vše vybojovali, časem se ale víc a víc ukazovalo, že chůze není dokonalá. Čím více chodil a rostl, tím více stáčel levou nožičku a zakopával. Vašík napadá hlavně na levou nožku, která je v mnohem horším stavu, než ta pravá. Celkově je jeho levá polovina slabší, včetně ruky. Jakmile se soustředí, nožka i ruka se mu zatnou a vše se mu dělá hůř. Naštěstí je Vašík mentálně v pořádku, takže mu můžeme vše vysvětlovat, co musí, proč to musí a co vše ho čeká. A protože jsme se dostali do bodu, kdy nám bylo řečeno, že by mohla v blízké budoucnosti čekat Vašíka operace nožiček, tak jsme začali ještě víc intenzivně hledat informace o tom, jak se operaci vyhnout. A ty informace jsme dostali nejen od rodičů dětí s podobnou diagnózou, z webových článků, ale také od lékařů. V Rakousku existuje firma Pohlig, která dětem vyrábí ortézy na míru. Ortézy, které dětem opravdu pomáhají. A tak jsme firmu kontaktovali a domluvili si první návštěvu. Když jsme viděli videa, které nám pan doktor ukázal, jak jejich ortézy dokážou achillovky natáhnout, věděli jsme, že do toho musíme jít také. Po první konzultaci přišla cenová nabídka, email, kde stálo, že Vašíkovy ortézy budou stát 200 000 Kč. Víme, že je to astronomická částka, ale my mu je musíme dopřát a musíme je zkusit, abychom si mohli říct, že jsme pro jeho záchranu před operací udělali opravdu vše, co se dalo.

Bohužel to nejsou jediné výdaje, které jako rodina máme. Vašík musí cvičit i nadále – dojíždíme na hipoterapii, dochází k nám domů fyzioterapeutka, kterou si platíme, navštěvujeme intenzivní cvičení v Saremě a 3x ročně jezdíme na intenzivní neurorehabilitační pobyt do Centra Hájek u Plzně, kde nás jeden desetidenní Vašíkův pobyt stojí 95. 000 Kč.

Jsou to astronomické částky, na které pojišťovna nepřispívá. Proto jsme se rozhodli, že zkusíme oslovit Vás, kdo si tento příběh právě čtou. Pokud můžete a cítíte, že chcete pomoci, podpořte prosím Vašíka jakoukoliv částkou na jeho ortézy a intenzivní cvičení. Je to krok k tomu, aby náš syn mohl i nadále intenzivně cvičit a díky ortézám stát pevněji, chodit lépe a hlavně — aby se vyhnul operaci, která by pro něj znamenala další velkou zátěž.

Ze srdce děkujeme za přečtení našeho příběhu a za to, že v tom nejsme sami.

S úctou Vašíček a rodiče.